TÉMA: Osobnost jménem Jonathan Demme 1944 - 2017
Další citelná ztráta včera zasáhla filmový svět. Ve věku 73 let zemřel na následky rakoviny režisér, producent, scénárista a příležitostný herec Jonathan Demme. Tvůrce jednoho z nejvýznamnějších hollywoodských filmů 90. let, legendárního Mlčení jehňátek (1991), sice v poslední době přilnul zejména k producentské činnosti a na úspěch zmíněného trháku nikdy nenavázal, ale přesto je příhodné jeho památku alespoň krátce uctít, byť jen několika větami a zajímavostmi o jeho životě a nejslavnějším filmu, kterým se zapsal do filmových éterů nesmazatelným písmem.
Jonathan Demme se narodil 22. února roku 1944 v americkém státě New York, avšak první filmové zkušenosti čerpal během studia chemie na Floridě, během něhož se aktivně věnoval psaní filmových recenzí. Na konci šedesátých let se věnoval produkci televizních reklam, ale především navázal spolupráci s nekorunovaným králem béčkové kinematografie Rogarem Cormanem, z níž vzešla svérázná akční díla s příhodnými názvy jako Olítej mě (1973), Horká klec (1974) nebo Crazy Mama z roku 1975, kde si svůj debut odbyli herci Bill Paxton nebo Dennis Quaid. Roku 1978 vedl kroky legendárního Columba v televizním filmu Columbo: Smrt ve sklence vína, ale první velký úspěch přišel o dva roky později, kdy jeho snímek Melvin a Howard získal Oscary za nejlepší herečku ve vedlejší roli pro Mary Steenburger a nejlepší scénář pro Bo Goldmana. V osmdesátých letech režíroval například ještě komediální road movie s Jeffem Danielsem a Melanie Griffith Něco divokého (1986) nebo experimentální drama Plavba do Kambodže (1987), založené na sérii historek herce Spaldinga Raye z natáčení filmu Vražedná pole (1984). Skutečnou nesmrtelnost ale Jonathanu Demmemu přinesl až rok 1991.
 |
| Natáčení filmu Mlčení jehňátek (1991) |
Veleslavný román Thomase Harrise Silence of the Lambs sice došel svého filmového zpracování už roku 1986, kdy pozdější hitmaker Michael Mann natočil svou verzi pod názvem Červený drak (2002), ale až Demme ve spolupráci se scénáristou Tedem Tallym a dvěma hereckými ikonami v hlavních rolích stvořil dílo, které patří k těm nejlépe hodnoceným v celé historii. Přestože režisér nejprve prosazoval do hlavní role hvězdnou Michelle Pfeiffer, Tally psal scénář od začátku přímo na tělo Jodie Foster, která také po odmítnutí prvně jmenované roli dostala a zajistila si tak svůj největší herecký úspěch. Její Clarice Starlingová je perfektně vyprofilovanou postavou, skutečným charakterem a zároveň křehkou pozlátkou v krutém násilném světě, k níž divák od prvních okamžiků přilne a záblesky šokujícího násilí prožívá s intenzitou v kinematografii takřka nevídanou. Pro roli jejího psychologického protihráče, maniakálního intelektuála Hannibala Lectera, který z vězení pomáhá Clarice zjistit identitu sériového vraha s přezdívkou Bufallo Bill, bylo naopak zvažováno mnoho tehdejších hereckých es v čele se Seanem Connerym, Jeremy Ironsem nebo Jackem Nicholsonem. Ale, jakkoli bych já osobně toužil vidět Nicholsonovo převtělení v Lectera, náročný part moudře připadl Anthony Hopkinsovi, jehož si Demme vyhlídl především na základě jeho poutavého výkonu v Lynchově Sloním muži (1980). Že to byla volba skvělá, lze vyčíst z každé sekundy z celkových šestnácti minut, které byly pro Lectera v příběhu vyhrazeny - z Hopkinsova soustředěného výrazu (herec se naučil zcela potlačit na potřebnou dobu mrkání) doslova čiší koncentrovaná směs inteligence, šarmu, sebevědomí a hrůzy a jeho rozhovory tváří v tvář s něžnou agentkou představují zřejmě psychologicky nejvytříbenější a nejintimnější záběr-protizáběr vůbec, čemuž značně dopomáhá kromě brilantních dialogů a správně načasovaného střihu i použití skla namísto mříží, které oba aktéry vzájemně ještě těsněji konfrontuje a vrcholí záběrem, kdy díky odrazu vidíme obě tváře najednou.
 |
| Clarice Starling (Jodie Foster) ve filmu Mlčení jehňátek (1991) |
Vyprávění se krásně doplňuje ve způsobu, jakým jsou oba protagonisté postupně vykreslováni. Zatímco o Lecterovi se divák dozvídá informace dlouho jen prostřednictvím náznaků ohledně toho, jakých ohavností je schopen a že si s ním zkrátka není radno zahrávat, a film tak kolem jeho osoby vytváří neproniknutelné napětí a auru strachu kulminující ve scéně, kdy krutě zavraždí dva policejní hlídače (což je dodnes jedna z nejintenzivnějších hororových sekvencí), Clarice je v závěru již detailně rozvedenou postavou, jejíž pracovní život nám syžet ukazuje hned na začátku, zatímco její minulost ve fabuli je postupně odkrývána při opakovaných rozhovorech s Lecterem, který ji vyslýchá spíše nežli ona jeho. Její portrét pak vrcholí v závěrečné sekvenci v domově Buffalo Billa, kde je poprvé konfrontována s života nebezpečnou situací, na níž v průběhu syžetu ve středisku FBI pouze trénovala.
Příběh je vystavěn na enormně účinné práci s narativní komunikativností, která se efektivně proměňuje ve prospěch neustálého ohýbání diváckých očekávání a udržování konstantního napětí. V úvodu je naše vědění víceméně sloučené s věděním kladných postav, které se zapojují do pátrání po Buffalo Billovi, a film naplňuje vzorce klasického detektivního pátrání. V jednu chvíli je nám ale ukázána akce samotného vraha včetně jeho obličeje, a od té doby se k němu syžet opakovaně vrací, aby odkrýval dění v jeho děsivém doupěti, kde vězní unesenou dívku. Nastavené paralelní přepínání mezi policejním pátráním (zahrnujícím i scény s Lecterem) a činností pachatele vrcholí v závěru, kdy je manipulace s věděním dotažena k dokonalosti a nesmírné efektivitě - vrchní vyšetřovatel Crawford volá Starlingové, že identita hledaného byla odhalena a že směřuje s celou eskortou k jeho domu, zatímco Clarice dál na vlastní pěst zjišťuje informace kolem jedné z obětí a dostává se k domu jisté paní Lippmanové, které chce položit pár otázek. V úžasně zrežírované scéně sledujeme nejprve pachatele v jeho sklepě a následně Crawforda s týmem, který zvoní na barák hledaného - v momentě, kdy policista zazvoní, následuje střih do sklepa Buffalo Billa, kde se zvonek rozdrnčí. Bill se tedy vydává nahoru otevřít a divák čeká, že padne do rukou připravené eskorty. Když ale otevře dveře, stojí před nimi Starlingová - syžet tak vytvořil falešná očekávání, čímž dovedl napětí na maximální stupeň, a nyní nechává Clarice samotnou napospas šílenci, o čemž ona sama samozřejmě zatím nemá ani tušení. Podobnou hru s očekáváním lze vypozorovat i během vrcholné akce Hannibala Lectera, kdy zavraždí své dva hlídače a prchá ze střežené budovy.
Kromě výše zmíněného je také film špičkově sestříhán, a to v rámci velmi plynulé návaznosti akce mezi jednotlivými scénami. Nápadná a skvělá je především práce s takzvanými dialogovými háčky, které předznamenávají a mnohdy i divákovi okamžitě vysvětlují dění v nadcházející scéně. Například v momentě, kdy Lecter během rozhovoru s Clarice prohlásí, že "Náš malý Billy si už jistě vyhlíží svoji příští speciální dámu.", následuje střih na neznámou dívku jedoucí v autě a divák si rychle domyslí, co ji za okamžik čeká a že se o ni má obávat. Demme také chytře pracuje s vizuálními náznaky - žádný záběr nebo motiv není pro nadcházející vývoj vyprávění nedůležitý. To se znatelně projevuje kupříkladu ve scéně, kdy šéf ústavu Chilton hovoří s Lecterem, který je ve svěrací kazajce a stáčí svůj pohled na pero, které si Chilton zapomene na jeho posteli. Později má Chilton podepsat soupis o převozu Lectera do jiného zařízení, ale svoje pero nemůže v saku najít, takže divák je předem informován, že Lecter pero skutečně vzal a zřejmě ho bude chtít využít k útěku.
 |
| Dr. Hannibal Lecter (Anthony Hopkins) |
Dalo by se napsat ještě mnohé o geniálním rozvrstvení celého filmu nebo o dalších, méně nápadných stylistických postupech, ale to už by bylo věcí rozsáhlé a mnohem odbornější analýzy, která nebyla mým účelem. Článek měl pouze stručně informovat o tom, že zemřel režisér jednoho z nejlépe natočených snímků v hollywoodských dějinách, který budeme i za padesát let s největší pravděpodobností sledovat se stejným cinefilním zápalem jako dnes nebo v době premiéry. O jeho významu ostatně hovoří i úžasný oscarový úspěch, neboť Mlčení jehňátek se stalo prvním a zatím i posledním hororovým filmem, který prestižní ocenění získal, a to navíc ve všech pěti hlavních kategoriích - herec a herečka v hlavní roli, režie, scénář i nejlepší film - tedy něco, co do té doby dokázal pouze Přelet nad kukaččím hnízdem (1975) Miloše Formana a Stalo se jedné noci (1934) Franca Capry.
Demme se krátce zaskvěl ještě roku 1993 s filmem Philadelphia, který se zastával práv homosexuálů, ale, jakkoli se jedná o skvělé a podnětné dílo, největší krajíc slávy si ukousli a Oscara získali Tom Hanks za svůj herecký výkon a Bruce Springsteen za slavnou titulní píseň. Demme pokračoval v kariéře bez dalších výraznějších úspěchů a naposledy natočil roku 2015 hudební komedii Nikdy není pozdě s Meryl Streep a Kevinem Klinem. Jeho jméno je také spojeno s tragicky zesnulým synovcem Tedem Demmem, nadějným režisérem filmů jako Doživotí (1999) nebo Kokain (2001), který zemřel roku 2002 ve věku 38 let na předávkování kokainem. Ale především se bude vždy pojit s legendárním filmem, který ovlivnil generaci filmařů a stal se okamžitě nesmrtelným. Čest jeho památce.
Mlčení jehňátek / The Silence of the Lambs
USA, 1991, 119 minut
Johnatan Demme
Komentáře
Okomentovat